Na dnešní prochajdě jsem byl mírnými donucovacími prostředky donucen vzít si turistické hole. Nikdy předtím jsem to nedržel , jen v hospodě kráťounce zkoumavě poměřoval, k čemu by takový artefakt mohl asi být užitečný, když mám rád volný ruce, a to i obecně.
První kilometr jsem je jen nesl, falešně jsem se domníval, že když jdu v závěsu za svou družkou, že to nepozná, nevidí. Ale věděla, absence ťukání mne prozradila. Ženy, tak jako ti nejzdatnější netopýři , se skvěle orientují jen pouhopouhým sluchem.
„No!? Tady už je kopec vzhůru! Tady si to už vyzkoušej! Jaký je to blaho! Odlehčíš páteři a půjde se ti líp!“
Začal jsem tedy píchat hůlkami, samouk, nemám na ně žádnej řidičák, po pravdě jsem se snažil najít způsob, kdy mi při chůzi překážejí nejmíň. A jsem zřejmě jeden z mála chodců, ne-li jediný , který hole používá soupaž. Takový styl silně upoutává nechtěnou pozornost ostatních turistů, jen co je pravda.
Otáčejí se a cosi si špitají, zřejmě to , žel, nebylo: „Ajta, ajta, vidělas toho šaramantního sympatického muže, kterak obratně vládne svou ztepilou postavou a ladnou křepkou chůzí zdolává stoupání?“ jako spíš : „Všimla sis taky toho debila? To je co? Co to, kurňa, provádí?“
Uznejte, nemohu každému na potkání vysvětlovat, že nordic walking už má odzvoněno, že přichází éra magor walking, to teď bude trendy, a já jsem jeho čelným protagonistou a stylotvorným pionýrem nových časů.